Nedotknutelní (SPL) - 14. Další prozrazení
Uplynuly už další dva měsíce, co se Alice dozvěděla o mé minulosti, nakonec si nechala čas na rozmyšlenou a po týdnu mi řekla, že si chce své vzpomínky nechat. Náš vztah to hodně změnilo, mohl jsem k ní být více otevřený a navíc jsme se společně přestěhovali do Sídla, kde jsme byli v bezpečí.
„Jaspere?“ uslyšel jsem zaklepání na dveře svého pokoje, otočil jsem se na křesle a uviděl Alici, jak stojí s Hope a Ryanem ve dveřích. Alice postavila Hope na zem a já viděl, jak sama stojí, což už bylo běžné, ale ona udělala několik krůčků ke mně sama, než se chytila zdi. Poté se znovu pustila a udělala další krůčky, které ji přivedly už ke mně.
„Hope, šikulko moje,“ vyhodil jsem ji do vzduchu. Hope se smála, Ryan ke mně přišel a posadil se ke mně na područku.
„Tati, přeneseme se zase do LA?“ zeptal se mě.
„Co je v LA?“ nechápala Alice Ryanovu otázku.
„Dnes je zase výročí, kdy jsem se stal Nedotknutelným,“ odpověděl jsem jí.
„Strejda Danny už nám připravil květiny, jsou dole v hale,“ řekl mi Ryan.
„Dobře,“ přikývnul jsem a podíval se na Alici: „Je to taková naše tradice, navíc je to dnes šest let, co zemřela Sophie, zemřela přesně na tom místě, kde já. Já tam s Ryanem chodím každý rok, ale jestli nechceš, nemusíš s námi chodit.“
„Půjdu,“ řekla rozhodně, zvednul jsem se tedy, Ryan doběhnul pro květiny a společně jsme se přenesli do LA před nemocnici, kde jsem přišel o život.
Přešli jsme před vchod, kde byla pamětní deska s mým jménem. Bylo tu zapáleno několik svíček a položeno několik tuctů květin. Co vím, tak se chodily rodiny těch, co jsem tenkrát zachránil, a prokazovali mi svůj vděk a úctu.
Natáhnul jsem ruku a dveře dovnitř se otevřely, Ryan se mě chytil za ruku a přitisknul ke mně. Neměl tyto prostory rád, také tu přišel o život, ale chodil sem každý rok uctít památku své matky. Otevřel jsem ty dveře a uviděl špinavou šmouhu na podlaze.
„Tady jsem zemřel,“ řekl jsem tiše Alici a poté ukázal na postel: „A támhle k smrti vykrvácela Sophie.“
„Já zemřel tady,“ ukázal na roh Ryan, vzal jednu květinu a položil ji na postel. Já vzal druhou a položil ji vedle Ryanovy. Do očí se mi draly slzy, když jsem si vzpomněl na ten pohled, který se mi tu tenkrát naskytnul, když jsem sem přišel tenkrát.
Alice, jako by cítila, co se nám honí v hlavách, se vmísila mezi nás. Ryana objala kolem ramen a mně položila ruku na paži. Cítil jsem z ní její sílu.
„Děkuju,“ zašeptal jsem, Alice mi jen stiskla ruku.
„Tati, někdo sem jde a jde to ze dvou směrů,“ řekl mi tiše Ryan. „Poznávám ty z jednoho směru, je to Altair a Darim.“
„Já poznávám i ty z druhého směru, jsou to Fallovi,“ dodal jsem. Rychle jsme se vydali směrem k Fallovým, schovali jsme se v jednom pokoji a čekali, až se k nám Fallovi přiblíží. Společně s Ryanem jsme je zatáhli do pokoje, já držel svou matku a Ryan s pomocí Alice mého otce.
Matka se mi podívala do očí, já si dal prst před rty a naznačil jí tim, aby byla zticha, ona jen přikývla. Sundal jsem ruku z jejích úst a Ryan s Alicí pustili mého otce. On se ihned vrhnul k mé matce, kterou si vzal do náruče.
„Tati, jde sem ještě někdo,“ řekl mi tiše Ryan, já se začal soustředit a ucítil svého dalšího přítele z dávných dob.
„To je Adrian,“ zalapal jsem po dechu, protože jsem myslel, že je také mrtvý. Když byl u dveří, otevřel jsem a vtáhnul ho dovnitř. Chtěl se se mnou prát, ale když mě uviděl, ztuhnul. Naznačil jsem mu, aby byl zticha, pouze přikývnul.
Chvíli jsme čekali v tichosti, pak jsem se znovu začal soustředit, nikoho kromě nás jsem v nemocnici necítil.
„Vzduch je čistý, můžeme jít,“ řekl jsem a otevřel dveře. Věděl jsem, že ostatní chtějí jít ještě do toho pokoje, takže jsme tam šli s nimi.
„Myslel jsem, že jsi také zemřel tady,“ řekl mi tiše Adrian a položil jednu květinu na místo, kde jsem zemřel.
„Zemřel jsem,“ potvrdil jsem mu.
„Vrátil ses,“ konstatoval, když položil další květinu na postel. Přikývnul jsem a on položil poslední do rohu, kde zemřel Ryan. Poté se podíval zmateně na mého syna, který si ho prohlížel zpoza Alice. Nebyl si jistý, jak na něj bude jeho strýc reagovat. Věděl jsem od Ryana, že předtím mu nahrazoval otce a on ho velice miloval.
„Ryane, jsi to ty?“ zeptal se Adrian se slzami v očích.
„Jsem to já, strejdo,“ přikývnul Ryan a vyšel zpoza Alice. Adrian k němu přišel a pevně ho objal.
„Jak je možné, že tě pokrevní kouzlo nenašlo, když jsme použili Darimovu krev?“ zajímal se Adrian, když se od Ryana odtáhnul.
„Protože už nejsem syn Darima, jsem syn Jaspera, mého táty,“ odpověděl mu Ryan.
„Jsi synem Sophie a Jaspera,“ usmál se Adrian na mě. „Tak si to má sestra přála, abys byl synem jeho a ne Darima. Splnili jste její přání, děkuji ti, bratře.“
Adrian přešel ke mně a pevně mě objal, já u objetí opětoval. Byl jsem rád, že je v pořádku.